Hodnotím blogy - Pozastaveno

Pokud se vám špatně zobrazují stránky... zmáčkněte prosím kouzelné tlačítko F5 a chvíli vyčkejte... :)

Osud (Zítra ráno v 5 pokračování)

30. září 2012 v 21:18 | Markéta |  My Story
Někomu to může přijít jako špatně napsaný domácí úkol... ale ne. Věřte nebo ne, měla jsem několik verzí.
První byla krátká... Byla o tom, že Sam se probudí a Daniel ji vypráví co se stalo po tom, co omdlela. Strhlo se povstání a Jack žije. Zpátky domů se nedostali nikdy a žili šťasně na cizí planetě. Bylo to až moc krátké a divné.
Druhá verze byla naopak dlouhá... Jack opravdu zemřel. Sam truchlila, ale po roce našli krystal od DHD v truhle s bohatstvím na zámku a mohli se vrátit domů. Ale co Jack? Oživila ho nová mocná rasa, ale co se to s ním stalo? Už to nebyl Jack. Sam a její láska ho měla změnit. To se mi jako příběh líbilo, ale tady do téhle povídky mi to přišlo přitažené za vlasy. Ale zase jsem se rozepsala.
A nakonec 3. verze. Tahle, kterou si můžete nyní přečíst a za co budu vděčná.

Překvapilo mě jak jsem to napsala. Před třemi dny jsem se cítila jako, že mám uprostřed srdce obrovskou díru. Byla jsem sama a měla jsem pocit, že celý svět odešel a nikdo pro mě nezůstal. Ale mýlila jsem se a má kamarádka, sestřenka a rodina dokázali, že sama nejsem... Takže jsem dokázala napsat právě tuhle verzi s snad šťastným koncem... :)


Název: Osud (pokračování Zítra ráno v 5)
Autor: Markéta
Páry: S/J
Žánr: Romance, nebezpečí
Délka: Krátké
Synapse: Kdykoli jsme odolali pokušení, bylo to krásné, ale když jsme mu podlehli, bylo to stokrát krásnější!



Probral mě ohlušující zvuk. Ruce jsem si instinktivně přitiskla na uši, hlava mi neskutečně třeštila! Nemohla jsem otevřít oči, byla jsem dezorientovaná a trvalo mi, než mi došlo kde jsem a co se vlastně stalo. Chtělo se mi křičet, ale přes ten hrozný zvuk, by mě nejspíš nikdo neslyšel.
Nechtěla jsem žít, tak strašně se mi chtělo umřít.
Konečně jsem otevřela oči. Došlo mi, že ležím na zemi. Přinutila jsem se dát ruce z uší pryč, abych si pomohla vstanout. Měla jsem na nich krev.
Co se stalo?
"Sam.." ozvalo se a já nevěděla odkud. Před očima jsem měla mžitky. Nedokázala jsem pořádně zaostřit. Až jsem ucítila krásnou vůni, horký dotek a jeho rty na těch svých.
"Jacku.." zašeptala jsem. Objal mě.
Začínala jsem lépe vidět. Viděla jsem to, co se kolem mě děje. P-90ky, tyčové zbraně, pušky tamních lidí.
Odtáhl se ode mě a stále mě držel za ramena.
"Jacku ty krvacíš." Hlesla jsem. Bože, co se mu stalo? Na obličeji měl rozmazané pramínky krve.
"Ne, to není má krev."
Natáhl ruku a dotkl se mého spánku. Ozvala se zase ta ostrá bolest a já jsem sykla. Když dal ruku pryč, měl na ni mou krev. Asi jsem se praštila, když jsem spadla.
"Musíme jít… Přišli pro nás." Zasýpal. Zhluboka dýchal. Musela jsem být v bezvědomí jen chvíli. Na krku měl ještě otlačený provaz a ve tváři byl stále bledý. Má krev, kterou měl otisknutou na své tváři, vypadala bolestivě.
"Ty žiješ!" Z oka se mi skutálela slza štěstí.
"Jo, ale teď musíme jít." Pomáhal mi na nohy, ale děsně se mi zatočila hlava a znova se mi setmělo před očima. Cítila jsem jak mě vzal do náruče a snažil se utíkat…

U brány předal někomu jinému a já neprotestovala.
"Máte to poručíku?" řekl muž, který mě držel.
"Ještě vteřinu, pane." Odpověděl mladý hlas.
"Pohněte si, nemáme čas…"
Hluk pomalu mizel. A já cítila, že usínám.
"Majore Carterová… nesmíte usnout, slyšíte?" Jen jsem nesouhlasně zakňourala. Hlava mi třeštila a já jsem chtěla mít klid. "Mluvte se mnou."
"Kde je Jack?" zeptala se.
"Už to bude plukovníku Sandersi." Uslyšela jsem vytáčení brány. Takže získali hlavní krystal do DHD.
"Skvěle poručíku, běžte.." Předal mě poručíkovi. Asi 25 letý vysoký svalnatý kluk. Viděla jsem jak Jack prošel bránou. Než jsme prošli i my, slyšela jsem jak Sanders křičí ústup.

V prostoru brány na nás čekali už zdravotníci a někde v davu jsem viděla za sklem i generála Hammonda. Za ty tři roky co jsem ho neviděla se vůbec nezměnil.
Doktorka mi dala nějakou injekci a já mohla konečně usnout…

Když jsem se probudila ošetřovna byla prázdná a podivně tichá. U stolku seděla sestra, která ke mně hned přišla, když viděla, že jsem vzhůru..
"Už jste vzhůru… to je skvělé." Usmála se. "Co hlava? Bolí?"
"Abych řekla pravdu tak docela jo.."
"Dám vám něco na bolest."
"Je skvěle, že jste se probudila.. spala jste necelých 20 hodin."
"Aha.." hlesla jsem. "A co Jack?" Vyhrkla jsem. Vyděsilo mě, že jsem ho tady nikde neviděla. " Tedy plukovník O´Neill." Opravila jsem se, když jsem viděla její nechápavý výraz.
"Oh, jistě. Toho poslala doktorka domů. Sice nechtěl… ale doktorka ho donutila. Vy tady budete muset tak 2 dny zůstat, pak dostanete taky volno a budete moct jít domů…" Povzbudivě se usmála. "Máte otřes mozku, když jste se uhodila"
"Dobře." Otočila jsem se na bok a chtěla ty dva dny celé zaspat. Kupodivu jsem se skoro ihned ponořila do říše snů, aspoň na chvíli.

Když jsem se probouzela, ucítila jsem, že mě někdo drží za ruku a jemně přejíždí palcem po mé dlani. Bylo to příjemné. Opět jsem ucítila tu vůni…
Pomalu jsem otvírala oči a spatřila ten jeho pohled malého štěňátka. Ty jeho čokoládově hnědé oči.
"Dobré ráno." Zašeptal a já se musela usmát.
"Lepší než dobré.."
Srdce mi zběsile tlouklo. Teď jsme byli doma, co bude dál?
"Bolí tě něco?"
"Když tady jsi ty tak ne." Ignorovala jsem pomyslné bodání v hlavě. Asi si příště budu muset vybírat lepší místo kam spadnout…
Hladil mě po vlasech.
"A co ty, Jacku?" bála jsem se, že se ohradí, že jsme na základně, že je můj nadřízený nebo, že si prostě a jednoduše nepřeje abych mu říkala Jacku. Místo toho mi to oplatil.
"Mám se báječně.. Sam." Zdálo se mi, že si užívá, když vyslovuje moje jméno. A pro mé uši to byla hotová báseň.

"Plukovníku, vždyť vy máte být doma!" Ten se zatvářil jako když ho někdo nachytá při něčem nezákonném.
Janet vtrhla do místnosti jako tornádo…
"Ale když já…"
"Ticho pane… máte být doma a odpočívat. Nebo snad chcete zůstat tady?" soptila.
Jack pohlédl na mě a rošťácky se usmál.
"A víte, že by mi to vůbec nevadilo?" zaštěbetal. Sundal si bundu a přiléhal si ke mně. Chvíli jsem překvapeně hleděla, stejně jako Janet. Né že by mi to vadilo… to v žádném případě, jen mě to zaskočilo.
Janet nadzvedla obočí, vyjeveně se na mě podívala. Pak na mě letmo vycenila zuby a odkráčela.

"Doufám, že ti to nevadí…" začal
"Ne, jen mě to překvapilo… jsem rada, že tu..." uvažovala jsem jestli mu mám tykat nebo vykat. "Jsi." Vykoktala jsem nakonec. Jak to, že byl tak klidný?
"To já taky." Hladil mě po tváři, zatímco já tam ležela jak tvrdé y. Byla jsem nervózní, ale to neznamená, že jsem nechtěla aby tam byl.
Mlčky jsme leželi. A já nad ním přemýšlela… Vlastně nad námi, pokud se to tak dá říct.
Došlo mi, že za necelé tři roky co jsme byli mimo SGC, mimo Zemi, pryč od všech pravidel jsme spolu nic neměli. Tehdy mi to tak nepřišlo, ale proč nic neudělal? Proč jsem nic neudělala já?
Vždyť přece jiná planeta, jiná pravidla, tak proč? Najednou se ve mně zvrhlo rozhořčení. Asi proto, že jsme byli doma, že byl v bezpečí a nic mu nehrozilo.
Pozoroval mě, takže mu došlo, že *něco není v pořádku*.
"Co se děje, nad čím přemýšlíš?"
"Nad tím proč teď…" Snažila jsem se dívat jinam. Jeho pohled vždycky rozbušil srdce. "Měl jsi na to 3 roky, kdy jsi mi mohl cokoli říct, kdykoli ke mně přijít. Teď jsme doma, kdy nemůžeš… a já mám v popisu práce ti vykat a říkat pane. Tak si říkám, proč zrovna teď?" Rvalo mi to srdce, tímhle jsem naznačovala, že když jsme doma… tak nechci. Sice jsem to neřekla z plných plic, ale někde daleko se ten význam skrýval… Byl tam a on na chvíli vypadal, že mu to došlo. Ale pak se usmál, takovým tím úsměvem naděje, že svět bude zítra lepší.
"Protože.. protože až teď mi došlo co od života ještě chci." Odmlčel se a zadíval se někde daleko za mě. " A to jsi ty. Generál už má na stole mou rezignaci."
Byla jsem jako opařená. On už tady nepracuje?
"Chci být s tebou a doufám, že ty se mnou a že nejdu pozdě…" Zadíval se na mě s otazníky v očích.
"To si piš, že chci být s tebou!" Zaskučela jsem štěstím a vrhla se mu kolem krku. Přisála jsem své rty k těm jeho. "Už napořád!"
A jak jsem řekla... Byli jsme spolu napořád. :)

KONEC!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Leila | Web | 3. října 2012 v 21:14 | Reagovat

Taky, že to bylo výborný! :D :P

Příběh krásně napsaný, takový milý happyend, jen škoda, že se happyendy nestávají i ve skutečnosti, teda aspoň mně ne... :/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama