Hodnotím blogy - Pozastaveno

Pokud se vám špatně zobrazují stránky... zmáčkněte prosím kouzelné tlačítko F5 a chvíli vyčkejte... :)

Life with Superman - Život se Supermany

11. května 2011 v 20:20 | Markéta |  My Story
Marně jsem od sebe jaksi čekala víc... Není to nejhorší, ale dobré taky ne :D Už nikdy se přeceňovat nebudu :D
Vděčnost bude patřit každému komentáři :D


Dětství je království, kde nikdo neumírá. (Edna St Vincent Millay)
Když jsme byli malí, bylo všechno lehké a strašně pohodlné. Ke štěstí vám stačila láska, pár hraček… a lidi kolem sebe. Lidi, které jste znali pár chvil a už jste si hráli jako ti nejlepší kamarádi. Všechno bylo jednoduché, jako třeba dýchat.
Když vyrostete, - dospějete do určitého věku, je najednou všechno těžké a deprimující. Ke štěstí potřebujete hromadu peněz a miliony kamarádu, kteří vás ve skutečnosti za zády pomlouvají. K tomu, aby byla legrace potřebujete alkohol. Naráz je vše absurdní a nic nedává v životě smysl.
My takoví nikdy nebyli. Nevěděli jsme o co přicházíme, protože jsme nikdy neměli možnost to okusit. Žili jsme pořád stejnými sny jako v dětství. Stačilo nám mít lásku a nejlepšího kamaráda - prostě jen rodinu kolem sebe… Ale co, vždyť je nám teprve šestnáct.. ♥

V ten den bylo nebe schované pod mrakem, ale přesto bylo teplo. A my si vykračovali do malého krámku na konci ulice v malé zapadlé vesničce jménem New Hampshire. Bavili jsme se, společně se smáli…
"No tak, Alice, nebuď naštvaná!"uculila se Cathy na svou sestru "My jsme jen upřímní."
Alice si povzdechla. Je strašně urážlivá, ale vždycky nám naši přehnanou upřímnost odpustí a zakopeme válečnou sekeru.
"Tak fajn, ale kupuješ mi zmrzku." Přihopsala k nám zpátky maličko silnější blondýnka se svým zubatým úsměvem. Který naznačoval, že je všechno zapomenuto. Stejně si ty oči nalíčila děsně…
S Cathy, mou nejlepší kamarádkou, si nejsou vůbec podobné - Nejen v povaze, ale také ve vzhledu. Cathy je rozená topmodelka… Alici bůh nadělil chytrost. Jediné v čem jsou si podobné je asi jejich smysl pro humor.
"Já jsem říkal, že dneska kupuju zmrzlinu!"Zasmál se Andrew a dal Cathy pusu na čelo. Chodí spolu už přes půl roku, taky bych chtěla aby mi to s Williemem tak dlouho vydrželo. V důkazu svých myšlenek jsem ho chytla za ruku. Sladce se na mě usmál.
Willa znám už snad od školky.. Ale až po tolika letech přátelství mi došlo, že je víc než přítel. Navíc je Will Andyho nejlepší kámoš. Zpočátku jsem se bála a nechtěla jsem zničit tak dobré přátelství, ale obavy nebyly na místě…Teď nad tím jen kroutím hlavou. Stejně si ale pořád myslím, že Will má na lepší holku než jsem já. Mohla bych vyjmenovat dlouhý seznam věcí, proč se k sobě nehodíme. Kdyby teď utekl, vůbec bych se nedivila. Stejně to však nemění nic na tom, jak moc ho miluju.
Bylo jarní odpoledne. Sice bylo celkem teplo, ale už se začínalo pomalu stmívat.Došli jsme před obchod jménem Krym s obří hruškovou akcí na dveřích. *Dnes akce na všechny hruškové výrobky!*
Že by jsme si koupili hruškový nanuk? Pomyslela jsem si s úsměvem.
Výběr nanuku nám netrval dlouho, jelikož jsou hned u pokladny a každý už věděl jaký chce. Usadili jsme se na lavičku před obchod a navzájem koštovali nanuky. Rozpoutala se vášnivá a hlasitá debata, který nanuk je lepší…
"Jo, jako je dobrý, ale už je takový… hm… jak to jen říct? Ohraný. Měl jsem ho snad už milionkrát." Hihňal se Andrew.
"Ne, to je náš Mulťáček." Řekla Cathrine jako malé dítě ukňouraným tónem, při kterém udělala zvláštní grimasu. Na nose se jí utvořily vějířky vrásek, které však hned zmizely. "Že Mag."Dodala rychle.
"Jasně." Po letech tréninku s její rodinou a sourozenci jsem hravě napodobila její tón. Jenže ona u toho vypadala rozkošně, jako štěně. Jen to je ten rozdíl.
Poté jsme dostali všichni záchvat smíchu.
Miluju ty dny kdy se všichni jen smějeme. Nic bych za chvíle s nimi nevyměnila.
"Dave!" vykřikla najednou Alice a skočila černovlasému klukovi kolem krku div mu nezlomila brýle.
"Čus, jak se máte?" Zeptal se Dave společensky a společně s Alici se snažili vetřít na lavičku. Museli jsme se pořádně zmáčknout, ale mě to rozhodně problém nedělalo.
Měli jsme krásný výhled na zapadající slunce. Nádherné večerní červánky lemovaly oblohu. Boží záře, úžasná podívaná.
"Je ti zima?"Zeptal se Will.
"Ani ne." Odvětila jsem. Vzhlédla jsem. Díval se na mě svýma krásnýma modrýma očima. Zároveň mě hladil po vlasech.
"Miluju tě,"Zašeptal do mého ucha, tak, abych to slyšela jen já. Pak spojil naše rty…
-
Dave musel jít. Od té doby co odešel byla Alice jaksi divně protivná a tak jsme se rozhodli jít domů. Byl víkend. Zatím byl poklidný. Loudali jsme se, tma spěchala. Ochladilo se, černota nás pohlcovala. Pouliční světla byla zhasnutá, v duchu jsem si říkala, že to vypadá jak z nějakého hororu. Ale z části nebylo čeho se bát, nebo spíše z té stránky, z jaké by se dalo čekat…
Přesto se nám všem v jedné vteřině od základu změnil život. Tmu už nerozčeřoval náš smích, ale světla aut, které hrály na honěnou a řev brzdících kol.
Ucítila jsem jak mě Will odhodil na stranu. Bolest hlavy mě pak unášela pryč. To je to poslední, co si pamatuju.
-
"Proč mě za ní nechcete proboha pustit, musím vědět jak na tom je!?"Slyšela jsem známý hlas.
Chtěla jsem si rozpomenout co se stalo. Pořád jsem měla zavřené oči, ať už jsem dělala co jsem mohla, nešly otevřít. Chtěla jsem lidem v místnosti říct, že je všechno v pořádku, ale hlasivky mě neposlouchaly. Chtěla jsem se pohnout - nic.
Andrewe! Andrewe, halo!
"Je na tom špatně. Zbytečně by jste slečnu Cathrine Brownovou vyčerpával. Musí odpočívat, ani rodiče k ní dalších minimálně 24 hodin nemůžou. Jednotka intenzivní péče není žádný holubník, proboha!" Poslední větu už tak dost hrubý silný hlas zakřičel. Následovalo hlasité třísknutí dveřmi.
Jednotka intenzivní péče? Co se děje?! Co se stalo?! Hej!
Nevěděla jsem co mám dělat. Moje mysl křičela, ale nikdo mě neslyšel. Chtělo se mi znova spát. Byla jsem vyčerpaná, i když to není možné, protože jsem se ani nepohla. Znova mě odnášely vlny pryč a to pípání mě zvláštně uklidňovalo…
Když jsem se opravdu probudila pokoj byl prázdný, bolela mě hlava a jediné co mi docházelo bylo, že jsem v nemocnici. Nevěděla jsem co mám dělat a na nic jsem si nemohla vzpomenout. Pomyslné bodání do hlavy mi myšlení stěžovalo.
Na posteli jsem bez pohnutí ležela asi další dvacet minut dokud do pokoje nevešla sestřička. Malá hubená dívka s neuvěřitelně dlouhými blond vlasy, které by jí každá modelka mohla závidět. Nebyla už ale včerejší… Na jmenovce měla barevně napsané Becky v rohu s červeným srdíčkem, které mohlo kreslit tak 5 leté dítě. Mělo to ale své kouzlo..
"Á Šípková Růženka se nám probudila jak se daří?" spustila na mě s úsměvem. "Co tvá hlava?"
"Dobrý."odpověděla jsem stroze. Začala mi svítit baterkou do oka. Nebylo to zrovna dvakrát příjemné.
"Pověz mi prosím jak se jmenuješ a co je dneska za rok."
Co to je za otázku? Co se stalo? Je mi pořád 16?
"A… Margareth a je rok.. 2012? Správně?" V tuto chvíli jsem měla i pochybnosti o těchto pro mě zcela jasných věcech. Naštěstí "Becky" kývla hlavou a zazpívala svým jemným hláskem: "Správně má drahá". Uklidnilo mě to.
"Zavolám doktora." Vyšla na chodbu a v mžiku byla zpátky.
V následujících pár minutách jsem se dozvěděla že mám otřes mozku, 6 stehů na pravé tváři a pár zhmožděnin. Jinak jsem měla štěstí.
"Co ostatní? Williem, Alice, Cathy… Andrew?" Jakmile jsem vyslovila jméno Andrew jako na zavolanou přišel. Ve stejných bílých hadrech jako jsem byla navlečená já. Přišel po svých a až na obvázanou ruku a fialový ret jsem neviděla nic hrozného.
"Mám vám vyřídit od doktora Warrnera, že výsledky budou za 2 hodiny." Pravil a ulehl do postele zády k nám ignorujíc mou otázku Jak ti je…?.
"Andrew je na tom podobně jako vy. Ostatní tři jsou na tom podstatně hůře na jednotce intenzivní péče. Obávám se, že… y."
Zahleděl se na mě s obavami v očích. Musela jsem se tvářit panicky. Asi minutu bylo ticho, pak pokračoval.
"… obávám se, že teď budu muset jít, na případné otázky se zeptejte sestry." A zmizel.
Becky mi věnovala ještě jeden úzkostlivý pohled, položila tác s nějakou nevábně vonící kaší na noční stolek a odklusala pryč. Nebyla jsem schopna slova. Vždycky, když jsem něco chtěla říct, jen jsem zachrčela.
Zatím žijou. Ale jsou na tom špatně, co když trpí? Co když umřou? Ne! Nesmí! Co mám dělat? Co teď budu dělat, jestli tohle špatně skončí?
"Bolí tě něco?" vyrušil mě Andy. Byl zničený, ale zdálo se že mě nehodlal ignorovat, jak jsem si prvně myslela.
Zavrtěla jsem hlavou.
"Jak je Willovi?" Odvrátil pohled. "A… A co Cathe?!"
Nadechnul se, že chce něco říct, ale pak mi jen věnoval pohled ubitého, týraného psa.
"To je to tak špatné?" Ještě jsem neměla ani potuchy co se děje a už mě pálily oči.
Znova se nadechnul, ale nedozvěděla jsem se nic. Jako by ztratil hlas.Většinou mi nedělalo potíže čekat a mít trpělivost, ale teď to moc dobře nešlo. Snažila jsem se dát mu čas, aby to sám ještě znova vstřebal. Nebylo to zjevně lehké pro nikoho z nás..
"Will.." Začal, "má zlomené tři žebra a… měl vnitřní krvácení, zatímco jsi spala byl na dvou operacích. Nezlepšuje se." Zlomil se mu hlas a já začala brečet. " Cathrine je.. v komatu, mozek… nereaguje, má zlomenou nohu a ruku. A Alice se… už dokonce jednou probrala, ale nechápu, o ní mi nikdo nechce nic moc říct."Hlesl. Pořád to byl chlap, ať už ho to bolelo sebevíc, nechtěl abych ho viděla brečet. Odešel do koupelny.

Osobní cit je luxus, který si nemůžeme dovolit. (orson scott cars)
Strach. Kolik druhů strachu existuje? Můžete mít strach z výšek, ze stísněných prostorů… Ze své smrti nebo budoucnosti. Zvýší se vám tep u hororového filmu. Ale ten nejhorší možný strach je o milovanou osobu. Poté jde všechno stranou.
Když se stane něco, pro vás, hrozného.. něco uvnitř vás se zablokuje. Něco zásadního se změní. Už není cesty zpět. Zbude vám jen bolest a oči pro pláč.

V místnosti jsem zůstala sama. Z části jsem byla ráda, že jsem se mohla vybrečet. Chtěla jsem vstát a jít za nimi. Chtěla jsem jim říct, že jsou pro mě nejdůležitějšími lidmi této planety.
Šla jsem za Becky, poprosit ji o pár vteřin. Cestou jsem si utírala slzy. Zaklepala jsem na sesternu.
"Bože, děvče, co se děje? Co tě bolí, já hned zavolám doktora, přestaň plakat…"
"Ne, ne, doktora ne, já"Vzlykala jsem, slzy nešly zastavit. "Pusťte mě k nim, jen 5 minut víc nežádám."
"Je mi líto, já vskutku nemůžu," posmutněla. Ještě více jsem se rozvzlykala.
"Prosím, prosím… prosím!" Opakovala jsem stále dokola.
Sestra se nade mnou smilovala. Oblékla jsem si zelený plášť a vešla.Všichni byli na jednom pokoji. Plno přístrojů blikalo, pískalo… A mě se hrnul do očí další příval slz.
Nebyla jsem tam snad ani 30 sekund a sestra mě táhla pryč, neměla jsem sílu vzdorovat. Napůli cesty do pokoje jsem ztratila vědomí a viděla jen tmu. Dostala jsem takovou příležitost a propásla jsem ji. Tohle jsem nezvládla.

Za dva dny usoudili, že nemusím v nemocnici dále zůstávat a že je pro mé vlastní dobro být doma. Stejně jsem za nimi velmi často chodívala a trávila jsem tam všechen jen trochu volný čas.
Byl to skoro týden co jsem ukončila tamější pobyt. Vždycky mě Becky tajně propašovala na půlhodinku k nim a já jim vykládala. Ať už to byly malé zbytečnosti, povídala jsem si s nimi. Hodněkrát jsem brávala Andrewa s sebou.
Tenkrát jsem držela Williema za ruku, když se poprvé probral. Jeho stav se poté zlepšoval, i když se probral vždycky jen na pár sekund, byl převezen z JIP na normální pokoj. Měla jsem lepší náladu, že se alespoň někdo uzdravuje.
Šinula jsem si to po chodbě k automatu na horkou čokoládu. Na židli před intenzivní péčí seděl David. Hlavu měl položenou v dlaních a neskrýval že brečí.
"Ahoj," začala jsem. Neodpověděl."Co tak sklesle? Slyšela jsem od Becky, to je vrchní sestra, že jsou všichni v dobrém stavu, už to není tak kritické. Uvidíš za pár dní. Zase půjdeme všichni společně ven a budeme se smát. Alice bude chtít určitě zajít na něco dobrého, po tom jak vaří tady…"Snažila jsem se ho uklidnit a zavtipkovat.. Zároveň jsem tak uklidňovala i sama sebe.
"Vypadni." Takový tón jsem v životě neslyšela. Cukla jsem s sebou a chvíli přemýšlela. Nebo možná nemyslela. O pár vteřin později vyjela z JIPky postel a v pytli na mrtvoly byla vidět silueta postavy. Trvalo mi než jsem pochopila.
"Alice?!"Zeptala jsem se nevěřícně. Neodpověděl a nechal mě tam samotnou sedět.
Asi za půl hodiny jsem byla schopná vyjít z dámských toalet. Vešla jsem do Willova pokoje, vůbec jsem nečekala, že bude vzhůru.
"Ahoj, jak se máš?" Zeptal se. A já se znova rozvzlykala. Štěstím i smutkem, připadala jsem si už jako nějaká hysterka, co pořád jen brečí.
Klekla jsem si k jeho posteli a chytila ho za ruku.
"Jak je ti?" Vypadal už lépe.
"Fajn, co se děje, proč brečíš?" Pohladil mě po vlasech, tak jako to dělával vždycky a setřel mi slzu z tváře.
"Ne, nic, to je štěstím, že se mnou mluvíš, žiješ a tak. Měla jsem o tebe hrozný strach, lásko, odpočiň si."
"A co ty?"Zeptal se a něžně se dotkl mé poměrně velké jizvy na obličeji.
"Já jsem naprosto v pořádku, teď je hlavní abys se uzdravil, co nejdřív, hrozně mi chybíš."
"Ty mě taky a abys věděla, že tě miluju, vždycky jsem tě miloval a už nadosmrti budu, má drahá Maggie."
"Já tebe taky, ale takhle to neříkej, vím, že budeš v pořádku." Neskončíš jako Alice, to ti nedovolím. Pomyslela jsem si.
"Jistě, ale kdyby náhodou, tak chci abys to věděla."
"Dobře, já tě taky miluju."
"Já vím."Usmál se a pak mě políbil.

Jelikož jsem měla už zameškáno hodně hodin musela jsem chodit do školy a přestat se ulívat, má nálada byla lepší i přesto, že Cathy se ani jednou neprobrala a stále byla na JIPce. Trápilo mě to.
Ve škole to byly pro mě muka. Nikdo se ke mně nehlásil - asi věděli proč, a já se nehlásila k ostatním. Nestála jsem o lítost ani nic podobného. Navíc bych asi stejně nebyla zrovna tím nejlepším společníkem.
Dnešním dnem bylo oficiálně léto a většina dívek měla sukně - kluci kraťasy, jen já nějak nevnímala to počasí… Nepřišlo mi to důležité.
Když jsem scházela ke skříňkám, měla jsem podivně dobrou náladu. Měla jsem prostě divný pocit. Nebyla jsem si jistá, jestli je to dobrý pocit nebo špatný. Usmála jsem se… Asi Déja vu? Spíše dobré Déja vu..
Jeden další krok a všechnu mou předtuchu dokázal ubít jediný Andyho pohled. V životě jsem neviděla, smutnějšího, skleslejšího a utrápenějšího člověka.
"Je mi líto… jsou.." Víc nedokázal říct a já víc nepotřebovala slyšet. Dala jsem si ruku před pusu abych zabránila výkřiku a couvala jsem dozadu. Z očí mi tryskaly slzy.
Chtěla jsem vědět jak se to stalo, kdy se to stalo, a Andrew mě naštěstí předběhnul, asi bych nic nedokázala říct.
"Willa převezli ve dvě hodiny ráno zpátky na JIPku a o hodinu později…" Umřel… pomyslela jsem si. "Cathy se zastavilo srdce dneska v 6 ráno."
Pak udělal poslední krok ke mně a objal mě. Tehdy se mi zhroutil život.

Život vás štve. A pak umřete. (Shakespeare)
Před branou školy jsme strávili ještě hodně času, než jsme byli schopni se pohnout. Byly mi ukradené pohledy lidí. Uzavřela jsem nás do bubliny. Byla jsem tam jen já, Andrew, moje srdce - Will, má nejlepší kamarádka Cathy a samozřejmě Alice. Naše skvělá vtipná Alice!
Následující týdny jsem slýchala různé narážky. Nikdo nevěděl jak jsem se cítila, ale soudili mě všichni.
Někdo tvrdil, že jsem neměla odvahu položit za ně svůj život. Že jsem zbabělec. Jiní tvrdili, že jsem je neměla ráda, tak hodně, jako oni mě. A někdo, že to tak mělo být.
Ani jedno není pravdivé!

Když se po nějakém čase vrátíte na, pro vás, důležité místo, které vám zásadně změnilo život, máte smíšené pocity.Cítíte smutek, strach a bolest. Ale také nějakou zvláštní vlnu štěstí, protože si lépe dokážete vybavit vzpomínky.
Byli důležitou kapitolou mého života. A kdoví jak by to bylo teď, kdyby zůstali na živu. Kde by jsme byli, jak a s kým.
Jednou jsem slyšela, že každý člověk, každá bytost má na tomto světě určité poslání. A možná to jejich skončilo právě před pěti lety…
Vypadá to, že jsem se s tím vyrovnala. Není tomu tak, jen jsem se musela naučit žít sama. Sama… mám pořád Andrewa. Který se stal vším co jsem kdysi ztratila. Dal mi lásku, kamarádství a rodinu.

Pro všechny, kteří jsou pro mě tak důležití a pro všechny, kteří mě naučili lásce, pro kterou lidé dobrovolně umírají.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 wikenzy*<3 | E-mail | Web | 11. května 2011 v 20:20 | Reagovat

ahoj! nechceš si objednat layout? jestli ano tak jdi sem: http://wikenzy.blog.cz/1105/order-layout

2 Lucy | Web | 11. května 2011 v 20:32 | Reagovat

tohle je prostě úžasný a dokonalý! tahle povídka mě fakt dostala, sice smutná ale moc krásně napsaná ;)

3 Tess | Web | 12. května 2011 v 17:12 | Reagovat

je to pěkná povídka, ale nechápu moc ten konec...
proč jí vyčítali, že to byla její vina?
a čekala jsem popravdě řečeno podle názvu něco jiného..
a proč museli všichni umřít? když se lepšili?
(dufám, že mi to vysvětlíš) :)

4 Markéta | Web | 12. května 2011 v 20:01 | Reagovat

[3]: Děkuji za komentář... :)

Povídka je podle mého snu. Nevyčítal jí to nikdo, jen možná ona sama sobě a z části osudu.
A proč umřeli všichni... nevím, napsala jsem jen ty pocity, které jsem měla ve snu.. a děj taky podle snu. :)

5 Tess | Web | 12. května 2011 v 20:38 | Reagovat

aha :) to je dobrý... mě se teda občas taky zdají sny, ze kterých by se daly dělat povídky, ale většinou je bohužel zapomenu :D
takže spíš beru to, co mi nabídne život :) nebo spíš to co bych chtěla :D
jinak jsem si říkala, nechceš spřátelit? :) abych se mohla líp dostávat k těm povídkám :)

6 Tess | Web | 12. května 2011 v 20:58 | Reagovat

tak jsem si tě přidala :) nemůžu se dočkat, až budu mít pokoj od školy a budu moct ten tvůj blog pořádně prozkoumat :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama