Hodnotím blogy - Pozastaveno

Pokud se vám špatně zobrazují stránky... zmáčkněte prosím kouzelné tlačítko F5 a chvíli vyčkejte... :)

Last Kiss

19. ledna 2011 v 16:16 | Markéta |  My Story
.
Název: Last kiss
Autor: Markéta
Žánr: Zplozeno v depresi
Časová osa: Navazuje na povídku Nejkrásnější noc v životě
Páry: John/Liz
Délka: Krátká jednorázovka
Synopse: Všechno jednou končí


Prožili jste už nejkrásnější den v životě…? Ten den, který si budete pamatovat navěky… tu chvíli, kdy se pro vás zastavil čas?... Ten dokonalý den?
Já ano… tedy abych řekla pravdu, byla to spíš noc.A právě teď si tu noc opět přehrávám v hlavě.Nikdy nezapomenu na to, jak mě před pár sekundami vášnivě políbil.
-
Probudil mě budík o půl sedmé ráno.Zaklapla jsem ho a zavřela oči.Zapřemýšlela jsem se.Byl to všechno jen sen, nebo se to snad opravdu stalo? Rozhlédla jsem se po pokoji a v posteli jsem byla sama. John nikde. Byl to tak strašně živý sen… Bylo to až moc skutečné, na to aby to byl jen sen.
Vstala jsem, oblékla se a vydala do jídelny na pořádnou snídani… Měla jsem hlad jako vlk, takže jsem si naložila pořádnou hordu jídla na tác a rozhlížela jsem se, ke komu bych si mohla přisednout.Pohled mi zůstal na Johnovi, který seděl sám. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem se k němu nejistě vydala.
"Můžu si přisednout?" zeptala jsem se opatrně. On pomalu zvedl hlavu od stolu a zadíval se na mě. Chvíli bylo hrobové ticho.Já se dívala na něj a on se díval na mě. Tiše se nadechl a bylo na něm vidět, že váhá s odpovědí.. Možná, že vypadal trochu zmateně… Já vážně nevím.
"Samozřejmě Elizabeth" řekl a pokynul rukou ať si sednu naproti něj.
Přikývla jsem a přisedla si, pustila jsem se do jídla.
Cítila jsem, jak se na mě upřeně dívá. S tím jeho šibalským úsměvem, který tolik miluju.Najednou nevypadal ani trochu zmateně.Taky jsem se neubránila menšímu úsměvu, ale stále jsem těkala z tácu s jídlem, přes celou místnost až k Johnově pohledu.Nevěděla jsem co s očima… měla jsem divný pocit v břiše. Nemůžu říct, že špatný, ale ani dobrý.Byl prostě zvláštní.
Vzpomněla jsem si na dnešní noc… a na to co jsem si slíbila, když odešel, že už s ním budu navěky…
"Můžu s tebou mluvit? Jen na chvíli."zadívala jsem se mu do očí, on přikývl a šli jsme ke mně do pokoje.
Jakmile se zavřely dveře od pokoje začal mě vášnivě líbat. Nečekala jsem to, byla jsem popravdě celkem zmatená, ale líbilo se mi to a nebránila jsem se.Odnesl mě na postel. Odtáhnul se a pohladil mě po tváři…
"Jsi krásná" poznamenal a já určitě byla rudá jak rak…
Sebrala jsem všechnu odvahu a zeptala jsem se ho na to, na co jsem se ho chtěla zeptat už dávno.
"Jak to bude s námi, Johne?"
"Tak jako doteď, tak se ti to přece líbilo ne?"
"Ano, líbilo se mi to, jak jsme spolu tajně a že si můžeme více užívat a… a to napětí, ale.. prostě teď bych s tebou chtěla začít… oficiální vztah. Moct říct svým kamarádkám, že někoho mám, že nejsem sama.Přestat se schovávat.A třeba založit i rodinu…"
Napjatě jsem čekala co mi odpoví.Zaraženě mlčel. Poznala jsem, že se nechce vázat. Nerozuměla jsem tomu už ani trochu a proto jsem raději nahlas vyslovila svou myšlenku.
"Nechceš se vázat, je to tak?"
"Myslel jsem, že spolu budeme flirtovat, že budeme mít jeden druhého… Že to bude o vášni, o spontánnosti a plánování, o vzácných chvílích tak to takhle nekaž.."
"Já že to kazím? Já myslím na budoucnost."
"Elizabeth, znáš mě… já dokážu plánovat tak týden dopředu, né celý život."
"Včera v noci jsi mi říkal něco jiného…" Čekala jsem co mi odpoví. Jen na mě hleděl. Tohle je konec, určitě tohle znamená konec.
Nedokázala jsem být v jedné místnosti s ním, Atmosféra tam byla příšerná.Tak jsem zašla až tak daleko, že jsem musela odejít ze svého vlastního pokoje.Chtělo se mi křičet, chtělo se mi řvát… i brečet.
Zašla jsem do prázdného, neobydleného pokoje.Po tváři se mi skutálela slza… "Bože, jak jsem jen naivní, takhle je to pokaždé.Hraje si se mnou jako s hračkou… když ho omrzí, tak…" říkala jsem si v duchu.
Zadívala jsem se na sebe do zrcadla. Už jsem tam neviděla tu starou dobrou Liz, plnou energie a optimismu, ale někoho, kdo se hroutí. "Neměla jsem si s ním vůbec začínat, je to moje vina…"
Ale, zakázala jsem si brečet.Prostě je to pryč.Stalo se… Chybama se člověk učí. I když já tuhle chybu udělala už milionkrát.
Půjdu pracovat a budu se snažit zapomenout…
Přišla jsem do své kanceláře, kde na mě čekala horda papírů a složek, které jsem zatím nestihla vyplnit. Povzdychla jsem si, ale co se dalo dělat.Dala jsem se do práce a přestala vnímat čas.Léčba prací částečně pomohla. Tedy jen do té doby než za mnou přišel Rodney. Zapomněla jsem totiž na naší misi. Mou, Rodneyho a Johna..
Omluvila jsem se a šla se připravit… Poté se už staly věci až moc rychle…
**
"Elizabeth, jsi v pořádku?"uslyšela jsem Johna, jak se mě ptá. Jen jsem zaskuhrala a posadila jsem se.
"Co se stalo?"rozhlížela jsem se kolem… byli jsme v cele wraitů. John mi vysvětlil, že jakmile jsme vyšli z brány, vzala nás šipka okamžitě do úlu.
"A kde je Rodney?"zeptala jsem se, jelikož jsem ho nikde neviděla.
"Vzali si ho wraiti. Je tam už hodně dlouho… začínám mít pořádné obavy."řekl John. V tu chvíli jsem vůbec nepomyslela na naši nedávnou hádku.Prostě jsem tam jen seděla a čekala co se stane. Zanedlouho přišli… a odvedli si Johna.
"Kde je Rodney?" Stačila jsem za nimi zavolat, ale marně.Neslyšeli mě, nebo spíše slyšet nechtěli.
Zůstala jsem tam sama.Stěny byly studené a já cítila strach… Ještě jsem tady pořádně nebyla, asi jednou, možná dvakrát… a nikdy sama. Bála jsem se… o Rodneyho a hlavně o Johna.

O 2 hodiny později---
Uslyšela jsem šramot. Vstala jsem a čekala, co se bude dít. Otevřely se dveře a oni vhodili Johna do cely.
Johna… ale o takových 30 let staršího… Měl vrásčitou tvář a byl strašně slabý.Okamžitě jsem si k němu klekla a on mi padl do náruče.Dívala jsem se na něj se slzami v očích. Netušila jsem co mám dělat, nevěděla jsem co mu mám říct.Nikdy jsem ho takhle neviděla. Pohladila jsem ho po tváři a ucítila jsem slanou chuť slz.Zvedl svou ruku a setřel mi další slzy, které se mi rychle kutálely po tváři. Pokusil se o úsměv… Vyšel z toho spíš škleb.. ztrápený výraz.. Chtělo se mi brečet daleko více.Vím že bych měla být silná.. ale, bože, vždyť umírá!
"Johne…"vzlykla jsem.
"Elizabeth, je mi líto té hádky…"zaskuhral .
"Pšššt, já vím, šetři síly."
"Ne, chci to říct… než umřu"
"Ty neumřeš!," Zakřičela jsem okamžitě.Zlostně, žalostně i bezbranně. "nemůžeš mě tady nechat…" už jsem šeptala. Věděla jsem moc dobře, že mu nezbývá moc času, ačkoli jsem si to nechtěla přiznat.
"Liz… až, až se vrátíme." Polkl naprázdno… měl žízeň i hlad, stejně jako já, ba ještě víc. "Tak… založíme rodinu, ano… nebudeme se schovávat, a " zakuckal se. "Vezmeme se… pokud budeš chtít."Zhluboka se nadechnul…
"Dobře.. skus si odpočinout, ano?" Na nic jsem nečekala, sundala jsem si bundu a přikryla jsem ho.Celý se třásl. Bylo hrozné, dívat se na něj takto. Doufala jsem, že mu wraith vrátí několik let… Takhle mu zbývalo pár hodin, možná den.
John mi rychle usnul v náručí a já se pokoušela o totéž… Zavřela jsem oči, ale pořád jsem byla zaměstnána myšlenkami. Od prvního dne, kdy jsem ho spatřila, až po včerejší noc. Chtěla bych včerejšek opakovat pořád dokola.Ty poslední dva roky, byly nejkrásnější v mém životě.. Po jeho boku, s ním. Brala bych i tu dnešní hádku. Jen aby John byl zase v pořádku. Mám o něho strašný strach, bože, ať se stane zázrak, ať si pro nás přijdou!
Ucítila jsem, jak sebou John trhnul, otevřela jsem oči a zahleděla jsem se na něj. Měl křeče.
"Co je? Co tě bolí?"zeptala jsem se starostlivě a možná jsem začínala už i panikařit.
"Všechno"hlesl. Svraštil bolestí čelo a zaťal zuby.
"Vydrž to prosím, prosím… lásko." Přitáhla jsem si ho blíž a políbila ho. Byl to něžný, krátký polibek, plný lásky.
"Miluju tě." Vyhrkl bez váhání. I přes slzy jsem se usmála. Je to poprvé, poprvé v životě, kdy mi to řekl. Skoro jsem přestala dýchat. Řekl to tak něžně. Věřila jsem mu, že to řekl naprosto vážně.
"Já tebe taky.." odvětila jsem, a odejmula ho…
Taky mě objal, silou, největší silou jakou mohl.Když v tom, jeho stisk povolil, a jeho ruce sjely po mých zádech dolů.
"Johne?" "Johne?!" "Johne" zatřásla jsem s ním.Oči měl zavřené a v tu chvíli mi došlo, že už se nikdy neotevřou. Rozvzlykala jsem se naplno a stále jsem objímala jeho tělo, ve snaze, že se snad něco změní. Nereagoval na nic. Jen bezvládně ležel… a já chtěla umřít s ním. Strašně se mi chtělo umřít!
Prožila jsem s ním pouhé dva měsíce. Dva měsíce radosti, starostí, lásky a života. Toho skutečného života ve kterém nechybí nikdo ani nic.
Ležela jsem vedle něj snad hodiny, mlčky jsem ho držela za ruku a dívala se do stropu. A pořád mi běhal hlavou dnešní den, který hůř skončit nemohl. Uslyšela jsem šramot otevírajících dveří… na který jsem nereagovala, ani reagovat nechtěla.. Pak nějaké hlasy. Byla jsem jak smyslů zbavená. Potom jsem se zadívala do tváře wraithovi… Do tváře smrti. A pak na Johna…
Věříte v posmrtný život? V to, že po smrti něco je? Když nepočítám povznesení.Jestli je peklo… jestli je nebe… ráj, nebo bolest, či utrpení? Jestli jste šťastni… šťastni společně s milovaným člověkem? Já netuším. Ale mám pocit, že nebude trvat dlouho a já to poznám.
Wraith pro mě chtěl poslat své posluhovače, ale já vstala a šla chodbou tam, odkud dotáhli Johna… Po tváři se mi kutálely slzy. A já šla vstříc, vstříc smrti…

THE END - prosím o komentíky... :-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 /Miss*♥the Pretender♥/ | Web | 19. ledna 2011 v 19:14 | Reagovat

překrásná povídka...moc se mi líbila..je teda hodně smutná,ale pořád samé happy endy být taky nemůžou..smekám..já bych něco takovýho napsat nedokázala..

2 jenn | 19. srpna 2012 v 20:24 | Reagovat

páni, moc hezky napsané. jen škoda, že je i v serialu nedali dohromady

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama