Hodnotím blogy - Pozastaveno

Pokud se vám špatně zobrazují stránky... zmáčkněte prosím kouzelné tlačítko F5 a chvíli vyčkejte... :)

Když pláče nebe

12. ledna 2011 v 18:03 | Markéta |  My Story
Tuto povídku jsem napsala asi před půl rokem a mě osobně se líbí. Je to trochu něco jiného.
Jen mi bylo krapet líto, že jí okomentoval, jen jeden člověk. Ale stejně... Je pořád má oblíbená :)

Název: Když pláče nebe
Autor: Markéta
Žánr: Romantika, drama
Páry: On/Ona (Můžete si představit kohokoli, Sam/Jacka, Danny/Val, Liz/John, sebe s někým, nechávám to na vaší fantazii :)
Synopse: Kapka lásky je víc než vodopád zlata - Frederich von Bodenstendt

U každé povídky se mi to nějak zvrhne... původně to mělo být úplně jinak, ale snad se bude líbit. Nebudu zdržovat a po přečtení prosím o komentík :)


Stála jsem tam a dívala se na jeho mizící postavu. Měla jsem pocit, že jsem ho touto skoro bezpředmětnou hádkou ztratila navždycky. Třeba to tak bude lepší. Kdo ví.

Oblohou projel první blesk a mraky od sebe oddělil. První kapky začaly padat. Pořád jsem tam stála a dívala se na něj. Jak mizí… Jak mi mizí ze života. Chtěla jsem zavolat, ať nikam nejde, že mě to mrzí - i když jsem vlastně ani pořádně nevěděla co mě má mrzet, ale ani jsem neotevřela ústa k tomu abych vůbec něco řekla ba zakřičela… Rychle se mi vzdaloval. Až zmizel ve dveřích jednoho domu. I přesto, že se mi ztratil z očí… Jsem se ani nepohnula.

Připadalo mi, že v každé kapce je bolest. Každá kapka která doléhala na mou kůži byla pálivá a hořká. Bylo to jako horká láva místo kapek vody. Rozžírala mi kůži…

Zároveň mě kapky studily… Byl to ledový déšť.

Měla jsem pocit, že jsem na celém světě sama. Slyšela jsem jen kapky deště dopadat na chodník, rozpálený beton, střechy aut… Na ulici bylo mrtvo a déšť zesiloval. Bil mi do tváře a mísil se s mými slzami. Ty se teď rychle kutálely po mé tváři.

Ani vlastně nevím proč. Proč tady stojím už skoro na kost promoklá a brečím? Vždyť jsem už zažila tolik hádek a ještě jich zažiji daleko víc.. Ale mám pocit jako by ve mě něco umřelo. Nemůžu zadržet slzy…. Jako by skončila podstatná část v mém životě a já se s tím už neměla nikdy vyrovnat.

Netuším jak dlouho jsem tam stála, ale na chodnících se už tvořily kaluže… Celé okolí vonělo po dešti. A já se začínala klepat zimou. Vzduch byl ale teplý. Sluneční paprsky mě začínaly hladit po tváři, mraky se protrhávaly na krásnou bledě modrou oblohu. Na chvíli jsem přestala brečet.

Na obloze se vytvořila překrásná duha. Měla v sobě tolik barev! Nikdy jsem nic nádhernějšího neviděla. Donutilo mě to pousmát se. Stejně jsem stále cítila bolest a zklamání… Jak si může myslet, že bych ho někdy mohla podvést? Nevěří mi! Proč, bože proč?

Chvíli jsem se dívala na tu krásu a konečně jsem se odhodlala jít domů… Vzchopit se! Stále jsem si musela opakovat, že to tak bude lepší. Ačkoli jsem moc dobře věděla, že to už lepší nebude. Že už to nebude tak… jako dřív!

Vyšlapala jsem 4 patra… a zapadla v malém čtyř pokojovém bytě.

V koupelně jsem si vzala ručník a trochu si vysušila vlasy. Převlékla jsem se do suchého oblečení a usadila se v obýváku na křesle. Zapnula jsem televizi… Netrvalo dlouho - usnula jsem.

Spala jsem asi hodinu a půl než mě probudil crnčící zvonek.Trochu jsem se rozkoukala a šla ke sluchátku.

"Ano?" Zeptala jsem se

"To jsem já…" Ozval se jeho hlas. Chvíli bylo ticho. Netušila jsem jestli je to skutečnost, nebo ještě pořád spím a tohle je jen sen. Opravdu je tady? Jen jsem mlčela a čekala co řekne. "Můžu… nahoru?" Zeptal se ostýchavě. Jen jsem mu zabzučela a slyšela jak v přízemí klaply dveře.

Nevěděla jsem jak se mám chovat. Nevěděla jsem co chce, nebo proč přišel. Aniž bych chtěla rozbušilo se mi rychle srdce.

"Ahoj,"řekla jsem, když vyšlapal schody "co potřebuješ?"

Mlčel. Chvíli mi hleděl do očí. Z jeho tváře, ať jsem se sebevíc snažila, nevyčetla jsem nic. Nevěděla jsem jestli je zklamaný, rozzlobený či šťastný. Bála jsem se co se stane…

Přistoupil o dva kroky blíž… Chytil mou tvář do svých dlaní.

"Je mi to líto. Neměl jsem ti nic vyčítat. Sám jsem udělal hodně chyba…"

"Pššš… nic neříkej. Mě je to taky líto. Je to moje chyba…"

"Ne není." Skočil mi do řeči. "Žárlil jsem." Pousmál se. Taky jsem se usmála… "To ale jen proto, že tě miluju."
Konečně mě políbil. Měla jsem pocit, že jsem na to čekala snad věčnost… Jako bych bez něj věčnost byla…

Odnesl mě do postele. A líbal mě. Snad hodiny a hodiny! A nejen to…

--- Ta hádka… celé to divadlo, které jsme před pár hodinami udělali venku na chodníku pro mě bylo trnem v patě, ale zároveň trochu osvobozující.Okořenilo nám to vztah… A usmiřování. To usmiřování. Někdy mám pocit, že hádky existují jen pro usmiřování. ---

*The End*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucy | Web | 12. ledna 2011 v 20:02 | Reagovat

děkuju moc :-) jinak tahle povídka je opravdu moc krásná ale jako pesimista se musim ozvat :D v reálném životě by to takhle nekončilo :D ale tim fakt nechci tu povídku kritizovat! Je moc hezky napsaná a určitě se bude hodně lidem líbit :-)

2 Tess Marquez | Web | 14. ledna 2011 v 20:10 | Reagovat

Je překrásná.. Moc krásně napsaná!! Smekám !!

3 Marky | Web | 6. března 2011 v 18:33 | Reagovat

:-):-):-) Krásné :-)Povedlo se to, píšeš tak živě

4 vev | 18. srpna 2012 v 19:05 | Reagovat

píšeš velmi pěkně :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama